79. vloženo 23. ledna 2012

Konferenci, která se v letošním roce uskutečnila v rámci výročí 50 let trvání MPR Kutná Hora, pořádalo os. Arte-fakt, sdružení pro ochranu památek. Podtitul letošního ročníku zněl: Koncepce restaurátorského zásahu. Průběh i závěry konference ukázaly, že organizátoři zvolili z hlediska aktuálního dění v oboru nosné téma, které si zaslouží hlubokou reflexi nejen v rovině odborné, ale i v rovině výkonné a správní.

Konferenci zahájil předseda os. Arte-fakt, Luboš Machačko, který před zaplněným auditoriem shrnul nejdůležitější výsledky odborné činnosti sdružení, seznámil přítomné s aktivitami členů v oblasti mezioborové spolupráce a výměny informací a závěrem poreferoval o publikační činnosti sdružení.

Odbornou část konference, jejíž dopolední blok moderoval Jiří Bláha, otevřel Zdeněk Vácha s příspěvkem nazvaným Koncepce restaurování – více otázek či odpovědí?. V úvodu příspěvku se zabýval vymezením samotného pojmu koncepce. Celým příspěvkem se jako červená nit vinula otázka, zda-li je možné “objektivně správně“ restaurovat. Z tohoto hlediska vyjádřil autor přesvědčení, že polarita konzervování-restaurování je dnes vnímána jako něco přirozeného, a až na výjimky není předmětem ideových bojů. Předmětem diskuzí jsou podle něho koncepce, tzn. přístupy k restaurování, v jednotlivých konkrétních případech. V souvislosti s tím pak dále zmínil existenci celé řady etických kodexů z oblasti restaurování, v nichž lze nalézt řadu styčných bodů s otázkou koncepce restaurování. Na závěr příspěvku autor citací z úvodu k českému vydání Brandiho Teorie restaurování téma uzavřel s tím, že: „ …Brandi si byl sám vědom, nemožnosti vytvoření kánonu restaurátorského přístupu, který by měl všeobecnou platnost a dal se aplikovat na jakékoli umělecké dílo.“ (BRANDI, Cesare: Teorie restaurování. Kutná Hora 2000, s. 16)

Jako přílohu k příspěvku uvedl Zdeněk Vácha do sborníku textů z konference velmi inspirativní soubor metodicky-koncepčních otázek, které by si měl každý kvalifikovaný konzervátor-restaurátor před započetím restaurování položit a na které by si měl, dříve, než se pustí do práce, také odpovědět. Soubor těchto otázek pochází z dokumentu Victoria & Albert Museum Conservation Department Ethics Checklist.

Jako druhý zazněl příspěvek Josefa Čobana s názvem Návrhy k restaurování – jsou vůbec zapotřebí? Autor v něm reagoval na skutečnost, že v současné době bývá takřka pravidlem, že zadávací dokumentace pro výběrová řízení na restaurování díla, v jakémkoliv rozsahu, již v sobě obsahuje návrh na restaurování díla, čímž nejenže zbavuje odborného restaurátora povinnosti a práva návrh vypracovat, ale tím, že po něm žádá, aby doplnil pouze údaj o celkové ceně, jej snižuje do role pouhého vykonavatele zadání vypracovaného (mnohdy neodborně) někým úplně jiným. Navíc však od něj očekává, že nezbytným doplněním ceny prakticky odsouhlasí celý projekt. Dále se autor pozastavil nad postojem příslušných orgánů památkové péče a úloze jejich, často pouze mechanicky přejímaných, požadavků v zadávacích dokumentech pro poptávková řízení. V závěru prezentace vyslovil autor přání, aby byl těm, kteří v konečném důsledku nesou za zrestaurované dílo odpovědnost, tedy restaurátorům, ponechán dostatečný prostor pro uplatnění profesních znalostí a schopností, aby mohli vypracovat (a v praxi i uplatnit) odborně fundované a přitom realizovatelné návrhy na restaurování.

Tento příspěvek vyvolal mezi přítomnými restaurátory a zástupci památkové péče živou diskusi. Ta se týkala dobře známých nešvarů při praktickém výkonu restaurátorské praxe, tedy zejména výše zmíněných problémů vycházejících z nevyhovující praxe zadávání výběrových řízení, dále problémů nedodržování platného památkového zákona při restaurování a obnově památek (akceptování činnosti nekvalifikovaných pracovníků, odvádění a přebírání nekvalitně odvedené práce) a potřebě jeho vymahatelnosti. Účastníci se shodli, vzhledem k závažnosti tématu, na nutnosti tyto a další související otázky důkladněji projednat při nejbližší vhodné příležitosti.

Příspěvkem, který vyvolal další vzrušenou debatu, tentokrát v rovině etické, byl mimořádně zajímavý příspěvek Václava Girsy Koncepce a výsledky restaurování průčelí východní brány hradu Lipý v kontextu se záchranou a oživením zanikající památky. Prof. Girsa v něm seznámil publikum s koncepcí zásahu na průčelí východní brány hradu, která byla stanovena v návaznosti na plán postupné regenerace celého areálu a jeho blízkého okolí. Rehabilitace exteriéru věže vycházela z důkladného poznání památky podpořeného výsledky restaurátorských průzkumů, na jejichž základě bylo rozhodnuto odstranit druhotné degradované omítkové vrstvy a zachránit ohrožené plochy renesanční sgrafitové výzdoby. K obnově pláště se přistupovalo s úsilím „o zachování vysoce působivého vzhledu unikátní, vysoce autentické fasády“. V příspěvku autor uvedl i nové informace, které přinesla rehabilitace starší podoby fasády. Za všechny jmenujme nález zazděné niky se zrušenou brankou pro pěší, se všemi jejími pozoruhodnými detaily. Závěrem autor připomněl, že „úcta k vrstevnatosti stavby neznamená mechanickou záchranu všeho, co se na památce dochovalo“, ale že „Jedná-li se o vrstvu, která památku degraduje (fyzicky nebo esteticky) je legitimním přístupem korektivní úprava nebo rehabilitace zaniklého stavu.“

Druhou polovinu dopoledního bloku, která byla věnována restaurování nástěnných maleb, moderoval Luboš Machačko.

První příspěvek s názvem Restaurování maleb a štuků na zámku Kratochvíle přednesli Jana Waisserová a Jiří Bláha. V úvodu příspěvku Jana Waisserová shrnula z hlediska památkové péče sled dosavadních koncepcí uplatňovaných při obnově objektu, které vyvrcholily po roce 2000 projektem obnovy interiéru vily s názvem Renesance renesance z dílny NPÚ. Autoři příspěvku se dále věnovali koncepci aktuálního restaurování zejména štukové a malířské výzdoby na pozadí předešlých restaurátorských zásahů. Právě důkladné poznání proměn památky, podložené studiem všech dosavadních restaurátorských zásahů, které vždy podobu památky nějakým způsobem interpretují, považují autoři pro vypracování koncepce obnovy za zásadní. Na příkladu estetického zhodnocení nástěnných maleb v interiéru pak Jiří Bláha poukázal na skutečnost, že koncepce restaurování se může během zásahu v určitých bodech změnit, a to v souvislosti s postupným prohlubujícím se poznáním památky a všech jejích souvislostí, ke kterému dochází v průběhu obnovy.

Z hlediska mezioborové spolupráce byl velice přínosným příspěvek Václava Špaleho s názvem Koncepce restaurování a rekonstrukce zahradních prospektů zámku Troja.

Autor přiblížil příkladnou týmovou práci na projektu záchrany tří zahradních prospektů trojského zámku těžce poškozených “zubem času“, předešlými restaurátorskými zásahy a katastrofální povodní, která postihla hlavní město v roce 2002. Základem obnovy všech tří prospektů se stal celkový koncept restaurování a rekonstrukce, který vznikl na základě historických rešerší, průzkumů na místě, obhlídek obdobných objektů v České republice a petrografických výzkumů materiálového složení konkrétních prospektů. Návrh, který vyšel z původní jednotné výtvarné koncepce všech prospektů v zahradě zámku, počítal s odstraněním nevhodných doplňků a provedením celkové rekonstrukce se zachováním původních částí. K dnešnímu datu se však podařilo obnovit dle návrhu pouze jeden z prospektů, neboť vzhledem k nedořešenému technickému zajištění ohradní zdi a především vlekoucím se restitučním sporům musely být restaurátorské práce zastaveny.

Odpolední blok, který moderovala Jana Waisserová, zahájil příspěvek Petry Vávrové Pojetí restaurátorského a konzervátorského zásahu u fotografických materiálů, který přednesla, z důvodu nepřítomnosti autorky, Lucie Palánková.

Autorka v něm zdůraznila přípravnou fázi procesu restaurování nebo konzervování, která by měla vést k vytvoření záměru na restaurování a uvádí čtrnáct kroků, které by restaurátor během přípravné fáze neměl opomenout. Za zásadní považuje, aby jakýmkoli restaurátorským úkonům předcházel průzkum stavu díla. V prezentaci se dále věnovala popisu nejdůležitějších průzkumových metod, používaných při restaurování fotografických materiálů a neopomenula ani výčet nejčastějších restaurátorských postupů. Závěrem upozornila na nutnost vhodných podmínek pro uložení zrestaurovaného díla, které jsou předpokladem zachování jeho dlouhodobé stability.

Poslední příspěvek konference přednesl Jakub Ďoubal. Prezentace Historické a současné přístupy k restaurování Kamenné kašny v Kutné Hoře se věnovala přípravě a koncepci posledního restaurátorského zásahu na kašně z roku 2011 na pozadí nejvýznačnějších oprav kašny v posledních 130 letech. Kromě mnoha zajímavých informací, týkajících se materiálového složení pláště kašny a vizuálních proměn objektu, přinesl příspěvek i pohled na proměnu veřejného prostoru podmíněnou vizuální změnou jeho dominanty. Z toho, podle autora, vyplývá i potřeba otevřené komunikace s veřejností, coby uživatelem takového veřejného prostoru. V neposlední řadě nelze opomenout skutečnost, že koncepce poslední obnovy kašny byla před zahájením prací stanovena pouze v nejzásadnějších bodech a zcela konkrétních kontur nabývala až během restaurátorských prací, a to z důvodu, že původní materiál kašny byl v průběhu let průběžně doplňován a před započetím prací se dalo jen těžko odhadnout, v jakém stavu se objekt pod vysprávkami a přetěry nachází.

Prezentace Historické a současné přístupy k restaurování Kamenné kašny v Kutné Hoře předjímala komentovanou prohlídku výstavy 50 let trvání MPR Kutná Hora na Hrádku, kterou byl program konference uzavřen.

Konference dala podnět k rozsáhlé diskuzi na poli etického přístupu k obnově památek, ale zejména pak na poli aktuální (a často nevyhovující) praxe obnovy památkových objektů.

Vzhledem k závažnosti tématu vyslovili účastníci konference vůli pokračovat na nejbližším dalším diskusním setkání v jasné formulaci toho, co je třeba v dané problematice vyjasnit a ve vytipování oblastí, ve kterých je nutné nalézt cestu ke zlepšení stávajícího stavu.

Luboš Machačko, 24. 12. 2012